Paul Corr, Původ stepu - krátká historie z www.tapdance.org přeložil Zdeněk Pilecký

16.09.2013 23:00
Paul Corr, Původ stepu - krátká historie www.tapdance.org přeložil Zdeněk Pilecký
 
ÚVOD 
 
Dlouhá historie stepu je historií pouličního vystupování a "opisování kroků". Když čtete cokoli o historii stepu, hovoří tam tanečníci o stepování na ulicích a před kluby, kde předváděli své umění. Těmhle pouličním hrám stepařů se říkalo "chalenges" (vyzývání). Forma soutěže se zachovala dodnes ve stepařských jam sessions, kdy se několik tanečníků střídá způsobem "trading fours" (střídání po osmičkách). Znamená to, že každý tanečník zastepuje svoje čtyři takty a předá štafetu dalšímu s nevyřčenou výzvou "ukážeš něco lepšího?" 
 
Opisování kroků se týká snahy tanečníků přijít na to, jak a co stepují ostatní. Zřídka někdo opíše krok úplně přesně jen tím, že se dívá. Zásada je "nekraď cizí kroky tak, jak jsou". Cizí krok je obyčejně pozměněn a zformován do jiného stylu, a pak teprve začleněn do repertoáru Odkaz na stepařského velikána Johna Bubbles a "kradení kroků" se objevuje v knize Marshall a Jean Stearns "Jazz dance": 
 
Bubbles, jak jinak , měl také trochu potíže s přebíráním kroků jiných stepařů. Byl znám jako opisovač a jeho schopnost vybírat kroky z tanců konkurenta se stala pověstnou. Pozoroval ostatní tanečníky při zkouškách v Hoofers clubu a čekal dokud neuvidí něco, co by mohl použít. "Počkej, počkej," říkal kroutíc odmítavě hlavou "tady jsi vypad z rytmu, zkus to ještě jednou". Tanečník začal znova, ale opět byl znovu a znovu přerušován, dokud si Bubbles krok neosvojil. Pak prohlásil:"Víš, připomíná mi to krok, který jsem dělával" a předvedl dvě nebo tři variace kroku. Tanečník se obyčejně cítil polichocen. 
 
Ranná historie stepu je o soutěžení a o sbírání kroků. Stepařka a dokumentaristka Jane Goldberg napsala nedávno do ITA newsletter, že step "povstal z nižších tříd, rozvinul se z pouličního soutěžení irských přistěhovalců a amerických otroků původem z Afriky". 
 
PATRIARCHOVÉ STEPU 
 
"Juba" 
 
Prvním jménem, zmíněným v Haskinově "Černém tanci v Americe" je "strýček" Jim Lowe, černoch, který předváděl jig a reel po salónech, a který měl vliv na prvního velkého stepaře Williama Henry Lane, známého jako "Juba". Ten se narodil roku 1825 a slavným se stal ve čtyřicátých letech minulého století. V jeho tanci se objevují kroky Afričanů, jako shuffle a slide, přidané ke krokům jigu. Byl první, kdo synkopoval rytmus a ve svém tanci improvizoval. Haskin o něm psal, že spíše než melodii zdůrazňoval rytmus úderů. 
 
V mém Random House Collegiate slovníku je "juba" definována jako "živý tanec, doprovázený rytmickým tleskáním, který vznikl mezi otroky na plantážích v USA". Obrátím-li stránku, najdu tam slovo "juba" jako "řeku ve východní Africe, tekoucí na jih z Jižní Etiopie skrze Somálskou republiku do Indického oceánu, dlouhou 1000 mil." Nepochybuji, že mezi těmito dvěma slovy je spojitost. Jiné zdroje udávají, že zotročeným Afričanům, kteří byli odvezeni do Ameriky, bylo zapovězeno praktikovat jejich náboženství a bubnování, integrální součást jejich rituálů, bylo ihned zakázáno. Nedá příliš práce odhalit tajně prováděné nebo pokřesťanštěné rituály, doprovázené tleskáním a tancem s podupy na dřevěné podlaze, místo původního bubnování. 
 
William Henry "Juba" Lane se při svém turné po New Yorku a Nové Anglii dostal až do Londýna. Nezapomenutelná byla jeho střetnutí v Bostonu a New Yorku s irským stepařem Jackem Diamondem, který byl označován za šampióna, ale nebyl jasným vítězem. To ovšem nebránilo Laneovi prohlašovat se za "Kinga". Je o něm také známo, že tančil sólo na turné s bílými tanečníky (což je něco, co jistě nebylo pro černé tanečníky ve dvacátých letech, kdy step teprve začínal prožívat bouřlivý rozvoj, snadné dosáhnout). "Juba" Lane zemřel roku 1852 ve věku 27 let. 
 
King Rastus Brown 
 
Jiným jménem, které se často připomíná v souvislosti se začátky stepu, je King Rastus Brown. Studoval jsem krátce step u Roberta Burdena, žáka La Vaughn Robinsona. Robert vytvořil a choreografoval prezentaci pro příběh Cinderelly nazvaný "Cyndi ´Ella", kde step doprovází svým slovem vypravěč. V tomto příběhu se King Rastus Brown objevuje jako duch, který po jednom stepařském zápolení daruje Cyndi kouzelné stepařské boty. Robert to později vysvětloval tak, že začátky stepu ovlivnil King Rastus Brown (a později byl step stylově ovlivněn Bill "Bojangles" Robinsonem a Johnem Bubblesem). O Brownovi se zmiňuje také jeden z členů Four Step Brothers v knize Rusty Frank. Brown, kterého nazývá "Mr. Tap", na něj měl takový vliv, že se stal stepařem a konferoval Brownovo turné po Ohiu začátkem dvacátých let. King Rastus Brown byl tehdy už starší muž. (V knize Jean a Marshall Stearnových "Jazz dance" je mu věnována celá kapitola). 
 
 
STEP NA JEVIŠTI 
 
Irští a Skotští přistěhovalci měli na přelomu století svoji historickou kulturu, píše James McIntyre. Měli tanec, který se tančil na plných chodidlech a volná noha se zvedala obloukem do strany, zatímco lokty se pohybovaly do stran jako křídla. Boty měly dřevěnou podrážku a tím byl zdůrazněn rytmus tance 
 
Na začátku století přispělo k dalšímu rozvoji stepu několik podstatných věcí. Toots Davis a Eddie Rector stepovali v revui "Darktown Follies" v roce 1913. Přijetím Volstead Act v roce 1919 začala éra prohibice a věk jazzu. Prohibice postavila prodej alkoholu mimo zákon, a tím umožnila růst organizovaného zločinu. Podsvětí vytvořilo a vlastnilo "speakeasies", kluby, kde se podával alkohol a kde byl program. Tyto podniky najímaly mnoho černých účinkujících: zpěváků, tanečníků a excentriků, kteří bavili bílé klienty. Za příklad je označován Cotton Club. Haskinova kniha uvádí, že choreograf Clarence Robinson přivedl step do Cotton Clubu v roce 1934. (Pozn. autora: pochybuji, že by klub čekal tak dlouho. Možná je řeč o "choreografovaných" stepařských číslech.) 
 
Eubie Blake a Noble Sissle vytvořili v roce 1921 na Broadwayi show nazvanou "Shuffle Along". Jak říká Haskins "Tanec byl jazzovým tancem, který zahrnoval i všechny běžné taneční kroky a step, který "Shuffle Along" pomohl prosadit". Charleston se poprvé objevil v černošské show "Liza", ale opravdu se prosadil až písní "Charleston", napsanou pro muzikál "Runnin´ Wild", kde v roce 1923 vystupovali stepaři Pete Nugent a Derby Wilson. Jiná show "Dinah", z roku 1924, představila tanec "Black Bottom", při kterém se tanečník poskakující vpřed a vzad plácal do hýždí. Mnoho dávných stepařů zařazovalo tento tanec do svého repertoáru stejně, jako "buck and wing". 
 
SLOVO O VYBAVENÍ STEPAŘE 
 
První tanečníci tančili "buck" v botech s dřevěnou podrážkou. Maxine Reddell uvádí ve svém dopise, otištěném v ITA newsletter (listopad/prosinec 94), že se používaly také stepařské boty "split clog". Říká:"Tyto boty se používaly již od roku 1920. Firma Capezio má na ně patent". Používali je Bill "Bojangles" Robinson, Eleanor Powel a Ann Miller. V dopise se dále píše:"Split clogs jsou podrážky z tvrdého bukového dřeva ze tří částí s upravenými hranami a dutou patou z dřevěných vrstev. Tyto boty nevydávají žádné další zvuky, ale jen solidní tón, což umožňuje zvýšit stepařovu techniku." (Jsou stále k dostání a můžete je slyšet na záznamu "My One and Only", kde tančí Tommy Tune). Kovové zvukovky se vyvinuly později a normálně se používalo aluminium. Dříve se také používaly zvonící zvukovky, které byly kovové s podložkou, aby více zněly. 
 
ZÁVĚR 
 
Po těchto dávných začátcích se step opravdu rozšířil a zdokonalil. Objevoval se v revuích klubů, v show, která pořádala turné, v Broadwayských a Hollywoodských filmech. Step byl předváděn páry, sólisty a byl choreografován pro skupiny. Přečtěte si další autory, kteří popisují jeho bouřlivý rozvoj. Dobrým začátkem by byla kniha "Tap! The Greatest Tap Dance Stars and Their Stories" od Rusty Frank, která pokrývá období od roku 1900 do roku 1955.